Historie

Tento barokní kostel z let 1734-1754 byl postaven s pomocí K. I. Dientzenhofera a je atypický svou polohou v řadě okolních budov. Pozoruhodná je nástropní malba ztvárňující legendu o sv. Janu Nepomuckém.

Kostel sv. Jana Nepomuckého je jedinou chrámovou barokní novostavbou v Kutné Hoře. Kostel byl vystavěn mezi lety 1734 a 1752, vybaven byl do roku 1754. Je jediným kutnohorským kostelem, který byl postaven a vybaven v jediném stylu (= je slohově intaktní) - pozdním baroku s prvky rokoka a barokního klasicismu. Kostel sloužil a byl udržován jako filiální kostel církve římskokatolické. Po dokončení kutnohorské reálky (na nedalekém Komenského náměstí v roce 1857) se stal kostelem studentským. V roce 1951 byla liturgická funkce kostela náhle ukončena a církevní správa byla donucena kostel bezplatně pronajmout městu. Vybavení interiéru bylo narychlo zčásti uloženo v církevních depozitářích nebo převezeno do jiných kostelů v okolí. Kostel pak sloužil jako sklad civilní obrany, požární zbrojnice a k ukládání stavebního odpadu. Součásti vybavení, které nebylo možné přemístit, byly pak vandalsky ničeny a částečně i rozkradeny.

 Náročná rekonstrukce kostela probíhala od r. 1980, bylo provedeno statické zajištění kleneb i obvodových zdí, rekonstrukce krovu a střechy, obnova hlavního průčelí včetně restaurátorských prací a obnova fasád. Interiér byl nově restaurován v letech 1997 - 2000 nákladem téměř 13 milionů korun. Kostel nadále zůstává v majetku církve římskokatolické, dne 2. června 2000 byl nově vysvěcen a bude příležitostně sloužit k liturgickým účelům. Zároveň je dlouhodobě pronajat městu Kutná Hora ke kulturním účelům, především k pořádání koncertů.

 V souvislosti s oslavami svatořečení Jana Nepomuckého (v roce 1729) kutnohorská městská rada rozhodla o výstavbě městského kostela a z velké části ji také financovala. Pravděpodobně tehdejší kutnohorský děkan Václav Erythrei přiměl v roce 1731 měšťana a radního Josefa Kuhna, aby městu daroval ke stavbě kostela pozemek, na kterém před požárem r. 1726 stával jeho dům. Průběh stavby dokládá stavební deník a další účetní a pamětní zápisy, máme tedy mimořádnou možnost sledovat s dějinami stavby i dějiny města.

V Kutné Hoře té doby se dokončovala stavba Jezuitské koleje, byli to právě jezuité, kteří organizovali náboženský život ve městě. Pořádali za doprovodu hudby a zpěvu náboženské obřady, slavnosti a divadelní představení a zařadili Kutnou Horu do Svaté cesty do Staré Boleslavi k Paládiu země české. V té souvislosti se rozvíjel svatováclavský kult a nově i svatojánský kult.

Pro jezuity v Kutné Hoře v té době pracoval významný představitel českého baroka architekt Kilián Ignác Dientzenhofer i jeho starší kolega, císařský architekt, František Maxmilián Kaňka (1674 - 1766). Ten pocházel z okolí Kutné Hory, byl velmi úspěšným stavitelem i projektantem a patřil k nejlépe placeným českým architektům. K. I. Dientzenhofer sice vyžadoval nižší honorář, ale byl patrně příliš zaměstnán, proto městská rada po určitém smlouvání vyhověla Kaňkovým finančním požadavkům (50 zlatých) a on vyhotovil plán kostela.

Na koncepci stavby i program výzdoby měli pravděpodobně dominující vliv kutnohorští jezuité. Stavba byla zahájena o svátku sv. Jana Nepomuckého dne 16. května 1734. Vedl ji místní zednický mistr Jan Jakub Vogler, který předtím spolupracoval jako polír s Janem Blažejem Santinim-Aichelem v Sedlci, v Želivi a na Zelené hoře. Po jeho smrti od r. 1743 stavba pokračovala pod vedením Jana Domažlického. Návrh krovu (František Lípa 1744, návrh se zachoval) byl realizován v r. 1748 a poté byl kostel zastřešen. Průčelí kostela i obě krajní pole kleneb byly dokončeny pod vedením zednického mistra Jana Břízy, střední klenba byla dokončena v polovině roku 1751. Kamenickou práci během stavby prováděl František Jelínek, k dokončení portálu a sloupů podle něj byli přizváni v letech 1750-1751 Augustin Strumk a Václav Advokas. Kamenné sochy sv. Vojtěcha a sv. Prokopa podél vstupu do kostela jsou dílem různých autorů.

Nástěnná malířská výzdoba kostela byla dovršena v r. 1752 dílem předního malíře té doby Františka Xavera Karla Palka, který v té době pracoval pro pražské jezuity na výzdobě kostela sv. Mikuláše na Malé Straně. Ústředním výjevem je apoteóza Jana Nepomuckého. Hlavní výjev doplňují po stranách medailony, které zobrazují sv. Jana, jak zpovídá královnu a poté je na příkaz krále uvržen do vězení a vystaven útrpnému právu. V menším klenebním poli nad kněžištěm je zobrazen proces druhého ohledání Janova jazyka ve Svatovítském chrámu před arcibiskupskou komisí 27. ledna 1725. V zrcadle klenby nad kruchtou je zobrazeno předání buly o svatořečení Jana Nepomuckého, které se odehrálo 19. března 1729 v bazilice sv. Jana v Lateránu.

Kostel byl vysvěcen 5. srpna 1753, slavnostní mši celebroval sedlecký opat Jakub Růžička. Teprve v květnu 1754 byl z Prahy přivezen hlavní oltář a v červnu téhož roku dokončil F. X. Palko oltářní obraz (Sv. Jan almužník), který původně přislíbil. Palko se vzdal honoráře s podmínkou, že budou slouženy dvě mše za jeho zemřelé rodiče.

Hlavní oltář - z r. 1754 - polychromované dřevo na způsob mramoru, návrh a figurální výzdoba pravděpodobně pochází z díly nejvýznamnějšího pražského sochaře doby rokoka a barokního klasicismu, Františka Ignáce Platzera. Oltář je zasvěcen Janu Nepomuckému, jeho atributem je jazyk ve svatozáři umístěný nad svatostánkem. Původní oltářní obraz F. X. Palka byl silně poškozen, proto byl v roce 1886 nahrazen obrazem na stejné téma od Emanuela Dítě.

Boční oltáře Ecce Mater a Ecce Homo - jsou z r. 1752 (pozdně barokní s rokokovými prvky, dřevěná polychromie se zlacenými detaily). Jsou to nejstarší oltáře v kostele, u nich byl kostel r. 1753 vysvěcen.

Boční oltáře sv. Gotharda a sv. Floriána - ochránci města před živelnými pohromami; Florián chrání před požárem a povodní, Gothard před bouří a krupobitím. Oltáře i obrazy obou světců jsou z r. 1754. Za oběma světci (na oltářních obrazech) jsou komponované veduty Kutné Hory, kde se objevuje chrám sv. Barbory.

Kazatelna - vznikla v r. 1750, je dílem místního řezbáře Karla Eberleho a truhláře Jana Donáta. Na stříšce kazatelny byly původně osazeny plastiky putti představující 4 světadíly, ve kterých se šíří evangelium a sláva jména Ježíše Krista. Zachovaly se pouze personifikace Evropy (putti s říšskou korunou) a Asie (putti s turbanem). Chybí černý putti představující Afriku a putti snad s indiánskou čelenkou, případně sukénkou, představující Ameriku.

Sochy českých zemských patronů - České nebe (průčelí kostela):

Sv. Vojtěch - druhý pražský biskup, zakladatel benediktinského kláštera v Praze v Břevnově, patron pražské arcidiecéze; zobrazen v biskupském rouše, s nástrojem umučení - pádlem

Sv. Prokop - poustevník na Sázavě, kde ho pokoušel ďábel - nad ním zvítězil, zapřáhl ho do pluhu a oral s ním. Založil na Sázavě benediktinský klášter se slovanskou liturgií, byl jeho prvním opatem; opatská mitra a berla (dřevěné plastiky v nikách bočních stěn lodi)

Sv. Kosmas a Damián - dvojčata, byli pro svou víru mučeni, jsou ochránci proti nemoci, zvláště moru; byl jim zasvěcen kostel ve Staré Boleslavi, před kterým byl zavražděn sv. Václav

Sv. Norbert - zakladatel řádu premonstrátů, oblečen v bílé řeholní roucho, drží monstranci (narážka na název řádu): jeho kult se v Čechách příliš neujal, v roce 1650 ho v Českém nebi nahradil sv. Josef, pěstoun Páně

Sv. Ivan - nejstarší známý poustevník v Čechách, žil s laní, která mu dávala mléko, nedaleko pozdějšího Karlštejna - v místě označovaném jako sv. Jan pod Skalou; místo jeho působení se stalo cílem poutí

Sv. Zikmund - burgundský král, jeho ostatky přenesl do Čech r. 1365 císař Karel IV. a uložil je v chrámu sv. Víta; zařadil sv. Zikmunda mezi zemské patrony a pojmenoval po něm svého druhorozeného syna

Sv. Vít - jeho atributem je mučednická palmová ratolest, kniha a kohout (jako symbol zmrtvýchvstání Krista a bdělosti); jako zemský patron bývá oděn do knížecího hermelínového pláště, drží říšské jablko a žezlo. Je též jedním ze Čtrnácti svatých pomocníků, jejichž kult byl uctíván v cisterciáckém klášteře v Sedlci.

Sv. Václav - český kníže z rodu Přemyslovců, u vrat kostela ve Staré Boleslavi ho nechal zavraždit jeho bratr Boleslav; Václav je hlavní zemský patron, věčný vladař České země, zástupce boží na českém trůně; je zobrazen jako panovník a rytíř se štítem a praporcem se svatováclavskou orlicí

Sv. Ludmila - první česká světice a mučednice, matka českého národa. Byla ženou knížete Bořivoje, který přijal křest z rukou sv. Metoděje na Velehradě v r. 874, krátce poté pokřtěna i Ludmila. Vychovávala svého vnuka Václava, zavraždit ji nechala jeho matka Drahomíra (uškrcena vlastním závojem).

Jan Nepomucký, původně Johánek z Pomuku, byl v závěru 14. stol. (v době panování Václava IV.) generálním vikářem pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna. Kvůli mocenskému sporu Václava IV. s arcibiskupem byli v r. 1393 arcibiskupští úředníci zatčeni a vyslýcháni na mučidlech. Johánek během mučení zemřel, aby se zabránilo skandálu, byla jeho mrtvola tajně vhozena z Karlova mostu do Vltavy. Asi za měsíc se tělo objevilo na hladině a bylo pohřbeno na neznámém místě. Brzy se začala šířit legenda o Johánkově osudu.

Význam generálního vikáře, záhadné okolnosti jeho smrti, žaloba arcibiskupa na krále podaná u papežské kurie, obecná neoblíbenost krále Václava IV. a katastrofální sucho, které ten rok nastalo, nedaly zapomenout na události roku 1393.

Janovy ostatky byly přeneseny do katedrály sv. Víta. Postupně byl Janův hrob považován za zázračné místo. Legenda se vzdálila od skutečnosti a zdůvodnila Janovo mučení, vyříznutí jazyka z úst a vhození do Vltavy jako důsledek odmítnutí vyzradit králi obsah zpovědi jeho manželky královny Žofie.

Kostel je možno také pronajmout pro konání svateb či koncertů 

Text: Průvodcovská služba Kutná Hora s.r.o